Co mají děti rády

54864438dd987.preview-620Abych se přiznal, nikdy jsem moc kamarádů neměl. Na základce jsem byl ten ,,šprtíček z dědiny“ a to se se mnou táhlo víceméně celým životem. Když se tu tedy rozpovídám, budu mluvit hlavně z vlastní zkušenosti. Protože jsem tedy neměl moc s kým si hrát a bavit se, rozhodl sem se svou pozornost věnovat neživým věcem – svým hračkám.

Jako malý jsem měl vždycky u sebe svou oblíbenou hračku, bez ohledu na to, co to zrovna za hračku bylo. Měl jsem rád hlavně auta a takové ty malé sběratelské závoďáčky. Všechny ty detaily, drobné nálepky na světlech a na blatnících, droboučký volant a světle modrá průhledná plastová sklíčka. Když jsem s sebou začal nosit autíčka, nebyl to až takový problém. Byly malé a všude se vlezly.

Jejich éra brzy pominula a mou další nejoblíbenější hračkou se stal plyšový kocour, kterého jsem si vylosoval na školní vánoční besídce. Tehdy každý něco přinesl a náhodně si pak vylosoval dárek od někoho jiného. Na mě zbyl plyšový kocour, který byl náhodou od jedné z třídních ,,princezen“, do které jsem byl tajně zamilovaný. Kocour se tak stal novou nejoblíbenější hračkou a byl v té době prakticky jediným předmětem, na kterém mi nějak záleželo, který jsem měl rád. Jeho neustálé nošení a strkání do batohů a tašek se ale podepsalo na jeho vzhledu a tak z kocoura začala brzy padat plsť a korálky, které měl místo očí a drápků.

Tehdy přišel na řadu můj další oblíbenec, Green Lantern. Figurka superhrdiny se v mém pokoji prostě objevila, ani už nevím jak. Možná jsem ji někde našel, zahrabal a znovu našel, možná ji donesl pes. Byla malá a tak velice praktická ke každodennímu nošení a bylo těžké ji ztratit, protože zářivá zelená barva Lanternova oblečku prostě nešla přehlédnout. Díky tomu a faktu, že jsem byl v té době již starší, se Green Lantern stal něčím, pro co mám vždy slabost a co mám rád i teď – v dospělosti.